Ecclesia Incastellata

Just another WordPress.com weblog

Zděný středověký venkovský kostel jako záruka účinného azylu

Azyl jako jeden z faktorů určujících podobu středověkých venkovských kostelů?

Sedlčany (okres Příbram), kostel sv. Martina

Z mohutného pozdněgotického opevnění staršího kostela v Sedlčanech zbyla prakticky jen vjezdová brána s vpadlinou pro padací most. (Jan Willenberg, 1602)

Kdysi jsem se pokoušel hledat nějaké vysvětlení pro to, že venkovské románské tribunové kostely často stojí v dominantní poloze, aniž by se kolem nich jevily stopy nějakého vlastnického sídla (samozřejmě jsem si vědom, že několik takových souborů, odpovídajících představě sídla vlastníka spojeného s „jeho“ kostelem mostem na tribunu bylo archeologicky doloženo, ale nepopírám, že hledám i jiná vysvětlení), které bych navíc čekal na vršku, když vlastnický kostel měl vzniknout „u sídla“ vlastníka, nikoliv tedy v něm „zabrat“ strategicky nejvýhodnější pozici. Naopak jsou kostely obklopené hřbitovem a sídlo – často až pozdější – se nachází někde na druhém konci vsi. [Jan SOMMER: Vlastnický kostel na návrší?, 2004. http://www.academia.edu/20137215/] Protože se nejednou zachovaly tribuny i v kostelech „nevlastnických“ – častěji klášterních, biskupských, na knížecích či královských statcích (i když, jak jsem ukazoval jinde, tam skutečně často vznikaly kostely relativně pozdě)…, navrhl jsem po konstatování, že se několika svěcení kostelů účastnil kníže s biskupem, považovat tribunu za prostor určený pro „případnou“ další návštěvu knížete (který řadu vladařských funkcí vykonával „na cestě“). Počítal jsem totiž, že případný vlastník skutečně mohl stát o pozici někde po straně hlavního oltáře, kde by byl více na očích svým „poddaným“, jak to bývá v literatuře také navrhováno (i když nemnohé doklady jsou většinou až ze 14. století). Přístup na tribunu z kostela navíc bývá notně komplikovaný a nepohodlný. To by sice mohlo knížeti vadit, ale spíše předpokládám, že naznačená vladařská funkce tribuny byla brána jako reálně málo frekventovaná a tribuna mohla být provedena spíše formálně, aby splnila svou funkci při „kolaudaci“ – konsekraci. (Setkáváme se nejen u nás s tím, že některé součásti kostelů byly udělány jakoby jen „pro oko“, z povinnosti, když pak jejich praktickou nepoužitelnost zjistíme třeba až když se zcela neúspěšně zkusíme posadit na sedátko do komicky drobného vnitřního výklenku okna; totéž ostatně dokazují kastelolozi pro střílny hradů, ve srovnání s francouzskými vlastně jen zcela formální).

Tento názor na „nevlastnickou“ tribunu ovšem odmítl Martin Čechura a přiklonil se k vlastnické verzi, jak je obecně přijímána. [ČECHURA, Martin: Poznámky k článku Jana Sommera Vlastnický kostel na návrší? Dostupné na WWW: http://sweb.cz/ceskaplacka/, online od 19.1.2005.] Nověji pak byl v souvislosti s odvozením názvu „kostel“ od latinského označení hradu „castellum“ považován za svého druhu vlastnickou tvrz [Filip LAVAL: Co je kostel? K počátkům šlechtických sídel českého středověku, in: Archeologické rozhledy 2016, č. 1, s. 47-88. PDF]

Potvorov (PS), kostel (9.4.2000)

Románský kostel v Potvorově plnil funkci úkrytu pro místní vesničany, i když doloženo to máme až z doby o několik desetiletí pozdější, než proběhla honosná výstavba. Stylová výbava však svědčí o tom, že po architektonické stránce se o regulérní hrad – castellum nejednalo.

Listinné zprávy nás spíše ne zcela soustavně poučují o existenci útočišť v kostelích. To, spolu s existencí tribuny ve zjevně „nevlastnickém“ kostele v Dolním Újezdu u Litomyšle vedlo k vyslovení názoru, že tribuna mohla být vybudována primárně jako součást obranných zařízení kostela. [Petr CHARVÁT: Dolní Újezd u Litomyšle a otázka vesnických refugií v Čechách. In: Archeologia historica č. 7, 1982, s. 429-432] S podobným využitím tribuny počítá i listina popisující rozmístění osob i některého jejich majetku v kostele v Potvorově. Ovšem synodní a jiné církevní výnosy, mně ne zcela dostupné, budování kostelů jako úkrytů povolují, ale celkem striktně vyžadují, aby sice bylo možné se před přepadem nouzově v kostele ukrýt, ale zásadně nesměl kostel být využitelný jako strategický vojenský opěrný bod (např. základna jednotky přepadávající obyvatelstvo, nebo sloužící v boji se sousedními „pány“ apod.). Podotkněme již zde, že hlavním předmětem zájmu církve přitom bylo udílet právo církevního azylu, které se rozvinulo vlastně již před příchodem křesťanství do našich zemí, takže lze předpokládat, že jím od počátku byly zakládané kostely obdařeny (neoddělitelně od oltáře, křtitelnice, hřbitova). Ale nejspíše bylo vztahováno již i na křesťanská pohřebiště bez svatyně i na hřbitovy dřevěných kostelů, jež musíme stejně (i kdyby jen jako provizorium) jako předchůdce velké části románských kostelů předpokládat (ale uvádí se i azyl u některých křížů nebo ochrana vznikající uchopením kruhu na kostelních vratech – jak se toho zřejmě marně dovolával i kníže Václav při svém zákeřném usmrcení).

Otázka vlastnictví také není dosud v historické literatuře dořešena a názor o tom, že kostely na venkově vznikaly již před vznikem etablování předpokládaných místních vlastníků, je zřejmě zatím též diskutován (omlouvám se za zjednodušení i za to, že mi nejspíše některé aktuální práce zatím unikají…). Nevím, je-li vždy jasné, kdo ze svědků nějaké listiny je majitel vsi nebo nějakého jejího dílu, a kdo patronem, pověřeným péčí o chrám, a to vč. dohledu na dodržování práva azylu. Není totiž vyloučeno, že tady máme jeden z důvodů toho, že kníže s biskupem se účastnil svěcení některých kostelů (je dosti pravděpodobné, že tomu tak bylo i u dalších, u nichž nám chybí písemné doklady).
Opatrnosti je při každém úsudku třeba již proto, že tam, kde došlo k archeologickému výzkumu, byla situace velice často „zkomplikována“, případně dosavadní teorie vyvráceny (proto je celkem bez záruky operovat konkrétními příklady).

Podobně jako při pozorování staveb samotných, je zřejmě třeba opatrnosti při užívání historických listinných dokladů. Ty nejsou zřejmě zatím z hlediska našeho tématu soustavněji zpracovány. Nemám zdaleka ambici postihnout tématiku opevněných kostelů komplexně. Nejsem toho mocen hlavně proto, že nedisponuji znalostí pramenů, a vlastně ani schopností zde shrnout veškerou existující či alespoň dostupnou literaturu.

Vrbčany (KO), kostel

Příkop obklopující kostel ve Vrbčanech. Pohnuté středověké dějiny kostela zatím nedávají spolehlivou představu, ve které jejich fázi vznikl hluboký příkop kolem hřbitova.

Víme již z terénních výzkumů i z literatury, že v zásadě až do husitských válek kostely prakticky zcela postrádaly prvky využitelné pro nějakou aktivní obranu, zejména střílny. Jen na několika věžích pozorujeme cimbuří (Sedlčany, Bavorov, Opatovice…), ale tam je třeba vzhledem k vystavení těchto částí staveb zvláště intenzivním účinkům povětrnosti a z toho plynoucím častým opravám být opět velmi opatrní a s předhusitským zařazením čekat až na výsledky komplexnějších výzkumů; navíc bývají dochované příklady nápadné velmi nízkým ohrazením ochozu a stísněným chodníkem, jehož praktická využitelnost k nějaké intenzivní bojové akci je těžko představitelná (to pak nejednou vede ke zpochybnění praktického významu obranných zařízení kostela a jejich až výhradnímu vysvětlování církevní symbolikou – aluzí Nebeského Jeruzaléma, ne-li dokonce estetickými cíli). [Celkem obsáhlý výčet různých typů obranných prvků venkovských kostelů: Jan SOMMER: Poznámky k typologii, konstrukci a provozu gotických venkovských kostelů v Čechách, in: Časopis společnosti přátel starožitností, 107, 1999, č. 1, s. 2-8. https://www.academia.edu/5351473/]

Literatura v komentářích k obranným zařízením kostelů také celkem schematicky a bez rozlišování shrnuje kostely „jen“ s vyvýšeným vstupem do věže a kostelní hrady s cimbuřími, ochozy, baštami, střílnami…, když mluví o tom, že byly zkrátka buďto takové nebo onaké a že to svědčí o různých možnostech řešení (aniž by rozlišila proměny těchto prvků v čase).

Zdá se také, že církevní nařízení regulující právní stránku církevního azylu se projevovala v různých končinách a dobách s určitými odchylkami. Proto nelze úplně mechanicky pracovat se stavebními analogiemi (např. předpokládat apriori jinou funkci chórové věže /jak bývají považovány za refugium např. ve Waldviertlu či Horních Francích/ a redukovaného „westwerku“ /Braniborsko či Sasko/). Význam práva azylu i společenský důraz či umělecká objednávka a ambice huti se mohly místně i časově velmi lišit. Ukazuje se, že doklady jsou na stavbě rozlišitelné často až po podrobném rozboru, ale historická i uměleckohistorická literatura jim zřejmě dosud věnuje také pomenší díl pozornosti pozornosti (samozřejmě jsem mohl něco velice nerad přehlédnout).

Z naznačených regionálních diferencí také mohou plynout otázky, jak se v podobě kostelů promítlo, že je zakládali světští vládci či patroni, nebo zase „státní“ kolonizátoři či christianizátoři, jak se projevovaly technické či výtvarné zvyklosti či ambice stavební huti, anebo zase reprezentační touhy stavebníka).

Část badatelů se také kloní k názorům, že různorodé obranné prvky kostelních staveb či areálů měly  především symbolický (připodobnění k Nebeskému Jeruzalému) či výtvarný účel. Příkop pak měl rovněž jen vymezit spíše vizuálně nebo symbolicky vysvěcené území hřbitova (opakovaná interpretace příkopu v Kurdějově).

Z útržkovitě naznačeného přesto lze vyvozovat alespoň na úrovni diskuse některé teze.

Křesťanské hřbitovy byly zakládány od počátku jako místo chráněné církevním právem azylu, stvrzeným světskou správou (asi knížetem, který musel uznat výsady typu postranního práva), jež k zajištění obrany obecného lidu i dalších funkcí kostela delegovala patrony.

Právem azylu disponovaly i dřevěné kostely – cerkve, církve – i jiná vysvěcená místa.

Místem zvláště bezpečného úkrytu se staly zděné kostely, odlišené pojmenováním převzatým od hradu (castellum). Církev dohlížela na to, aby kostely neměly žádné vybavení k aktivní obraně. Tu bylo zřejmě možné provozovat jen na hranici hřbitova, kde proto byly budovány i příkopy (Tobiáš z Bechyně nechal hloubit velké příkopy kolem kostelů v biskupských vsích a zakazoval opevňování kostelů na znepřátelených světských statcích). Kostelní budovy samotné obvykle směly být zabezpečeny pouze závorami za vchodovými dveřmi a vyvýšenými vstupy do depozitářů, věží apod. Zvony ve věžích mohly být využívány k přivolání pomoci (mj. asi i patrona s posilami). Různé regionální podoby kostelů i jejich proměny v čase zřejmě svědčí o kombinaci požadavků vrchnosti i církevní správy, které záleželo na tom, aby kostel neměl výbavu pro aktivní obranu.

Tyto „opatrné“ přístupy, vycházející ze snahy zabránit prolévání krve na posvátném území (Friedhof), ovšem selhávaly v případech útoků jinověrců (Tataři, Turci…), pirátů (mořské ostrovy a pobřeží) i v narůstající řadě „občanských“ válek či „šíření víry“ (u nás a v okolních zemích pasivní dovolávání se azylu zcela selhalo v době husitského řádění). Především po takových zkušenostech již nebylo reálné důsledně bránit budování kostelních hradů s cimbuřími, ochozy, střílnami… Přitom jako motiv k opevňování kostelů asi už v převážné míře sloužila jejich dosavadní útočištná funkce a často pevná zděná výstavba (nicméně patrně docházelo k opevňování hřbitovů i v těch regionech, kde často až do baroka stály kostely dřevěné – církve; Královéhradecko, Podorlicko, Rakovnicko…).

V zásadě je potřeba hodnotit všechny středověké sakrální stavby z hlediska splnění požadavků na zajištění podmínek církevního azylu.

Vždy samozřejmě ve vztahu k nesporným vlivům výtvarných představ (stylové úrovně), reprezentačních ambicí stavebníků apod. Je třeba pátrat také po důvodech volby variantního řešení útočištných zařízení. Také bude možné v řadě případů hledat nové a možná adekvátnější vysvětlení různých regionálních typů staveb (chórové věže, westwerky). Možná si lépe vyhodnotíme takové věci jako románskou Altweitru s patrem jen se štěrbinovými okénky (někdy v literatuře vykládaným jako ubikace pro poutníky do Compostelly), patro bez oken nad presbytářem ve Smolnici (na konferenci v Plasích prý bylo chápáno jen jako konstrukční řešení pro dosažení průběžného hřebene střechy) či patro lodi ve Vykáni [Eva VYLETOVÁ: Ke gotické podobě kostela sv. Havla ve Vykáni, in: Zprávy památkové péče, 60, 2000, č. 3, s. 53-59.]. Už by pak „jen“ stačilo vysvětlovat důvody variantních řešení.

Altweitra (AU) (NÖ)

Altweitra

© Jan SOMMER, 20170515 (ed. 20170516)

Ex-citace: Jan SOMMER: Zděný středověký venkovský kostel jako záruka účinného azylu. Azyl jako jeden z faktorů určujících podobu středověkých venkovských kostelů?, in: Ecclesia Incastellata, on-line: https://ecclesiaincastellata.wordpress.com, 20170516, http://wp.me/pKSGM-2I

Advertisements

2017/05/14 Posted by | azyl | , | Napsat komentář

Dřevění předchůdci zděných raně středověkých kostelů

V zásadě je třeba s nimi počítat ve velkém procentu případů. Důkazy jsou zatím většinou spíše nepřímé. Např. je hřbitov kolem románského kostela prokazatelně staršího původu – pak je pravděpodobnost nějaké dřívější sakrální stavby vysoká. Nyní se má za to, že archeologické doklady potvrzují existenci starší kůlové stavby na místě románského kostela v Kostoľanoch pod Tríbečom. Autoři předpokládají, že podobných staveb bude dalšími výzkumy doloženo více. To lze považovat prakticky za jisté. Zdroj.

2011/02/27 Posted by | dřevěné kostely | | Napsat komentář